SRPŠ

Tramvají proti proudu Vltavy

Jak jinak, než v hospodě mohla vzniknout recese typu "tak to už přesahuje všechny meze".

Hlavním důvodem vzniku této recesní akce byla obyčejná lidská lenost, když se plánoval další ponor pod Vyšehradskou skálou v Praze. Jak známo nejlepší přístup pro potápění v této lokalitě je přímo pod skálou, kde je i malé parkoviště. Jenže k tomu aby člověk našel ty správné nálezy, jako například drátěné košile, keramiku, peníze, jízdní kola, telefonní budky, pneumatiky, rezaté klíče či lidskou lebku, musí chtě nechtě proti proudu. No a odtud je to už jen krůček k myšlence použít tramvaj jako dopravní prostředek, který vás vyveze o stanici výše, kde pak v pohodě přejdete travnatou loučku, vnoříte se do toku Vltavy a v klidu se necháte odnášet proudem až pod Vyšehrad. Nádhera.
Malý problém může nastat v případě, že řidič tramvaje využije svých pravomocí a předpisů, ježto mu umožňují vyhodit bez odkladu nežádoucího cestujícího ze soupravy. S tím je možná nutno trošku počítat, že tlakové lahve, dýky u lýtek, kroutící se hadice a rozměry zavazadel mohou zapříčinit lehkou nervozitu u vedoucího tramvaje, ale v našem případě se tak nestalo. Jen jeden mírně nevrlý spolucestující v soupravě který, ač mohl, tak rozhodně nehodlal posunout své tělo o 30cm vedle měl problémy, ale ostatní naši recesi brali také s humorem. A protože se na místě shodou okolností pohyboval i fotoreportér Večerní Prahy, objevila se jedna z fotek i na druhé stránce tohoto deníku.

Jinak viditelnost byla v neděli 10.3.2002 asi tak 50cm, což není nic moc. Přesto se Lukemu zadařil nález dvou porcelánových talířů běžného typu a jedenácti loveckých nožů, jejichž pochvy byly v rozpadajícím se stavu, nicméně nerezové čepele a střenky vyvázly téměř bez újmy. Nastal však malý problém, jak celý poklad vyzvednout, zvláště pak ty nožíky (síťovka samozřejmě zůstala doma). Po krátké komunikaci Luke přesvědčil Kališnikova, že se nezbláznil a opravdu po něm chce, aby mu ty ostré kudly nastrkal do kapes žaketu. Kališnikov pak začal opatrně vkládat dýky do Lukeho kapes a kupodivu se to podařilo bez propíchnutíku žaketu, nebo Lukeho. To samé pak nastalo, když se oba vynořili a skládali svůj náklad do tašky, když Kamil zvaný "koště" hbitě jak lasička sešplhal ocelový žebřík na nábřeží u místní "maríny" a náklad za neustálého nadávání vyzvedl do bezpečí. Jarda "Hujer" mezitím našel minci malé hodnoty belgického původu, jenž teď nosí pro štěstí ve svém žaketu. Pod Vyšehradem se vždy dá něco zajímavého najít a popisovat dno v této lokalitě? Koukněte se sami. To se musí vidět. Ač hloubka nepřesahuje 5m, skrývá dno nejedno překvapení.

Krizovky se opět nekonaly. Jarda Hujer se při dané viditelnosti ztratil během minuty a tak jsme šli každý samostatně. Kališnikov s bójkou se dokázal Lukeho zázračně držet a to tak dokonale, že se Lukemu podařilo do lanka od bójky dostatečně zamotat. Pro diváky to vymotávání z lan mohlo vypadat jak zápas dvou velryb ve Vltavě, ale bójka je jinak myslím docela dobré náčiní pro tuto lokalitu, budeme-li předpokládat, že kormidelníci parníků znají signály a mají chuť se vyhnout...

Jízdu tramvají důrazně nikomu nedoporučujeme a děkujeme tímto Dopravním podnikům města Prahy, za jejich laskavost a tichou nevšímavost....

Luke