Pod ledem

SRPŠ

Pod ledem…

…jeden týden v lednu už mají Luke a sergeant takový “absťák” po tom dýchnout si z automatiky a smočit své veselé ksichtíky ve vodě, že už to nemohou vydržet a domlouvají si na sobotu pořádný ponor. A když pořádný, tak nejlépe pod ledem, samozřejmě.

Luke pod ledem ještě nebyl, takže se na to těší jak malej kluk. Navíc je velmi zvědav, jestli mu zamrzne jeho automatika Beuchat VX-10. Dle recenzí by k tomu nemělo dojít, ale kdo ví…

V sobotu ……. Ráno za hustého sněžení nakládají oba své nádobíčko do sergeantova “sršně” a razí směr lom Velká Amerika, neboli Mořina, jestli chcete. Luke naviguje, držíc na kolenou glóbus Prahy a říká, že dnes by mohli zkusit nějakou zkratku. Zkratku vymyslel skutečně dokonalou, jen ten most přes Berounku je pouze pro pěší!!! Sergeant na Lukeho významně pohlédne a otáčí “sršně” zpět, aby našel normální most. Zkratka se tímto lehce protáhne o několik kilometříků a Luke hází nedokonalý glóbus za hlavu s vrčením, že to přece nemohl tušit…

Základní problém, tedy to jestli jsou otevřena vrata do lomu, je záhy vyřešen. Jsou otevřena – dobré znamení. Ledu je také dostatek, bohužel nejvíce na přístupové cestě, takže se vercajk ponese ručně – špatné znamení. Luke se sergeantem se jdou pro jistotu podívat jestli nějaký předchozí potápěč vyrobil v ledu díru, (neboť sekerku samozřejmě zapoměli doma) a z dálky se zdá, že tak již někdo skutečně učinil. Když pak klopýtají pod stále těžším nákladem potápěčského vybavení a přichází blíže k vodě, již si tak jistí nejsou. Sergeant to nevydrží, odhodí náklad a utíká k jezeru. Ale vše je OK – díra je tam kde má být. Oba si oddychnou. Volá kamarád ze Svazu Marek a na dotaz, jaký byl ponor sergeant odpovídá, “Ještě jsme tam nevlezli. Jeli jsme zkratkou, vole!” To Markovi stačí a Luke se v povzdálí tiše stydí.

Je tu dnes rušno. Po zamrzlé hladině se prochází rodinka a hned první otázka hlavy rodiny směrem k potápěčům dává tušit, odkud pochází, “Toš chlapci, snad se nejdete potápět?” směje se. Ale úsměv mu začíná tuhnout, když se oba potápěči začínají svlékat do spodního prádla. Jeho manželce, se to naopak začíná líbit a tak začíná diskuse. “Toš chlapi, neblázněte. Vy se fakt chcete potápět? Dyť v tý vodě zmrznete! Jste vůbec pojištění? Co když nenajdete cestu zpátky?” ptá se ze zaujetím ten bodrý Moravák. Když pochopí, že není šance oba borce od ponoru odradit, zajímá se i o výstroj a výzbroj. Luke se sergeantem mu při oblékání vše trpělivě vysvětlují. Luke se obléká u Beuchata = short 3.5 mm, na to 7mm neoprén typu Fjord s titanem a další vestu 7mm s titanem. Sergean zbaběle volí “sucháč” a Moravák se dozvídá rozdíly mezi těmito neoprény. Když přijdou na řadu opasky s olovem je tento dobrý muž naprosto v šoku, “Toš hoši, teprve teď je mi jasné, že vás vidím naposledy!!!” Manželka se tiskne k sergeantovi a fotí se s ním. Luke se zatím pozadu sune k otvoru v ledu a otázky typu “…a ví to vůbec vaše maminky, že se tady potápíte?” ho nechávají naprosto chladným. (Jasně že nevědí – to by bylo keců). Poslední kontrola výstroje na souši – vše je OK.

Luke se obrací směrem k rodince a tajemně praví, “Nyní vám předvedu jak potápěči správně vstupují do vody.” Načež se mu daří nepochopitelně zakopnout a padá do hlubin “na placáka”, přičemž svým ksichtíkem rázem vytváří ze čtvercového otvoru v ledu otvor trojúhelníkový. Sergeant se samozřejmě této názorné ukázce jak vyrobit v ledu větší otvor hloupě chechtá, ale raději nijak nekomentuje. Místo toho vyrábí z lana kolem pasu potápěčský úvazek a jeho druhý konec vrazí užaslémů taťkovi od rodiny do ruky. “Drž a nepusť.” říká mu. Se signály se nijak nezatěžuje.

Lukemu již proudí ledová voda do jeho “polosucháče” a popohání sergeanta k rychlejší činnosti. “Dělej seržo, je to tady pěknej zmenšovač!!!”

“Co se vám zmenšuje?” se zájmem se ptá Moravákova manželka a Luke na ni vrhá odzbrojující úsměv.

Sergeant urychluje činnost tak rychle, že prakticky hned po tom, co po zadku sklouzne do ledové vody, mizí pod hladinou a Luke jen nechápavě kouká. Čeká, že by si jako alespoň mohli dohodnout pár signálů, nebo tak něco, ale sergeant už definitivně čeká na dně v deseti metrech a upravuje si výstroj. Luke si tedy nasazuje masku, tak aby mu do ní neteklo a jde rovněž dolů. Masku má ihned plnou vody a tak tiše v duchu kleje, vylévá masku, vyrovnává tlak v dutinách, klesá do hlubiny a ohlíží se po sergeantovi. Ten signalizuje ukazovákem a palcem “ vše OK” a Luke překonává touhu mu odpovědět jako u jednotek SEAL - vztyčeným prostředníkem. Místo toho mu odpovídá klasickým OK a ještě chvilku dolaďuje upevnění žaketu. Je chladno, obličej tuhne, někudy do masky prosakuje voda a nos v ní mrzne. Prsty v rukavicích taky říkají, že teplo vypadá jinak. Lukemu nedá nevzpomenout na potápění na podzim, kdy teplota vody byla stejná a jejich kamarádi Jirka a Mirek se tu sešli aby si zapotápěli. Ovšem jeden neměl rukavice a druhý boty!!! To byla ta správná tvrdá dvojka. Mirek pak k velkému pobavení okolních potápěčů, řešil problém s rukavicemi tím, že si navlékl staré vlněné vojenské rukavice a přes ně přetáhl gumové gynekologické!!!!

Sergeant zapíná baterku a zjišťuje že její výkon je naprosto nedostatečný. Luke nemá co zapnout, ale to nevadí, protože viditelnost je i pod sněhem a ledem naprosto dostačující a voda je průzračná. Sergeant má napotápěno zatraceně víc a tak i když má “papírově” nižší kvalifikaci (zatím), je jednoznačně vedoucí. Udává směr a Luke se zařazuje na jeho levý bok opatrně, aby se nezapletl do vodícího lana. Tak aby nevířili sediment se vydávají na okružní jízdu jedním z nejznámějších lomů u nás. Bubliny vzduchu stoupají k hladině a vydávají se na jízdu po spodní straně ledu. Ten je dnes silný asi 8cm a není šance že by se jím člověk v případě potíží proboural. Názorně si to oba borci zkouší a oba pokyvují hlavou, že dnes to fakt nepůjde. Po nějaké době sergeant něco signalizuje a Lukemu chvíli trvá, než mu dojde, že sergeant oznamuje konec lana. Signál domluvený na ponoru, kde Luke nebyl. Fajn.

Cestou zpět oba zkoumají dno a hrají si s místními raky. Nacházejí pivní lahve a tak si sedají na dno a přiťukávají si starými lahvemi, bohužel naplněnými pouze vodou. Luke staví lahve tak aby vypadaly jako při hostině – třeba to další potápěče pobaví. Jsou dole již 25 min, v dosahu lana již nemají co objevovat a když navíc sergeant v signalizuje, že mu není zrovna nejtepleji, dávají si oba znamení že je čas k návratu. Bezpečnostní zastávka ve třech metrech a už je tu otvor v ledu. Nad ním stojí zmrzlý Moravák s lanem v ruce a žasne, “Jé, vy žijete?”

“Ba, trošku žijeme a navíc jsem vám něco donesl.” říká Luke a podává dobrému muži pivní lahev plnou vody, který z ní kupodivu má velkou radost a bere si jí na památku.

Opět si nás fotí a ptá se kam že má poslat fotky. Obrací se s dotazem na Lukeho a ten mu říká, že by si jeho jméno stejně nepamatoval a navíc ho nebude umět ani vyslovit, ať se raději obrátí na sergeanta.