Rakousko
Celá akce se rozjela na podnět Bezpečáka. Ten také zajišťoval při všech 3 ponorech pohodlné zázemí na korbě Fordu.
Vedle nás Nancáků se přidal Igor Hnízdo a Zdeněk Kališnikov. K nepotápějícímu se doprovodu patřily také Jaruška, Zuzka, Eva a Andrejka.
Do hotelu dorazili všichni v pátek večer bez větších komplikací. O zpestření jinak klidné cesty se postarala pouze Rakušanka, která vyvolala na dálnici šarvátku s kolonou SRPŠ. Byl to nerovný boj. Možná by stálo za pokus požádat rakouskou Dálniční policii o zaslání kolekce našich fotek, které ta nešťastná žena pořídila. Fotodokumentace z celého víkendu je totiž slabá.
Dopolední ponor k munici z konce 2. světové války začínal slibně. Igor včas zjistil, že zapomněl doma zátěžák. Já se těšil na suché pohodlíčko v obleku zděděném po Petře. Tu se mi podařilo na nějaký čas vyšachovat. Potenciální potížisté z chatky u vlezu do vody nebyli doma. Ale pak se štěstí unavilo. Zdeňkovi bouchla hadice od Kobry a musel jít jen s 1 automatikou. Já přiškrcený úzkou manžetou se musel vracet a sundávat závaží z opasku. Toho, že s olovem zůstala na břehu i svítilna, jsem si všiml pozdě. Igorovi, který neměl sucháč a čekal ve studené vodě běžel čas. Tak jsem šel jen s bludičkou od Marka. Po nezbytném sjednocení signálů „na jakoukoliv nastalou situaci reagovat znakem OK“ se nad námi zavřela voda. Krátce po vstupu ve Zdeňkovi zvítězily návyky SRPŠ nad pudem sebezáchovy a zmizel nám. Chvíli jsme z toho byli rozpačití. Říkal přece, že se výjimečně budeme držet spolu. Ale pak jsme v ponoru pokračovali sami. Hloubka 43 m, čas 38. To neplatí pro Zdenka, kterého nechtěl pustit z vody vysokohorsky nastavený počítač. Co všechno bylo vidět záměrně nepíšu. Účastníci ponoru totiž odhlasovali, že o tom nebudeme mluvit.
Po obědě se šlo na 2 zatopené mikrobusy. Hloubka 30 m, čas 37, špatná viditelnost. Vše proběhlo hladce bez komplikací. Hladké bylo i dno bez mikrobusů.
Co je to za sílu, která přinutí 4 lidi vstát kolem půlnoci z postelí, sednout do aut, dojet k ledovému potoku, obléct se do studené gumy, vlézt do peřejnaté vody, nechat se brousit o kameny a napichovat na trčící větve. Čert ví co, ale stálo to za to. Kromě spousty ryb byl úchvatný i pruh hodně teplé vody v jezeře pod řekou. Snad to nebyly splašky z blízké hospody. Hloubka 17m, čas 28. Byl to můj nejlepší nočňák.
Celá neděle byla vyhlídkovou jízdou. Nejdříve na lokalitu, která se nelíbila a pak na jezero Gosausee. Jeho malebné údolí hyzdily stánky s kýčem a pochodující dechovka. Tam se Zdenek trhnul a přišel tak o výlet do Salzburgu v režii Igora Hnízda. Za hranicí Igor s rodinkou zamířil do „mekáče“ a my do hospody. Abychom si před Prahou ještě trochu užili, uhnuli jsme před tvořící se kolonou na Pyšely a začali bloudit. To už Marek začal trochu chytat nerva. Asi z toho, že se nenechal vystřídat. Málem to odnesla autoškola vychutnávající se ve 40 km rychlosti jízdu po úzké silničce. Když jsme se vrátili na hlavní, tak coby kamenem dohodil od místa s kolonou bylo zase dobře. Všichni už odjeli a my se dostali domů.
Mirek