SRPŠ

Lom u Leštinky

Začátkem března roku 2001, tedy asi 3 neděle po návratu z Venezuely, jsme se vydali na chatu jednoho z nemnoha přátel našeho spolku abychom si promítli profesionálně zpracovaný materiál právě z Venezuelského potápěčského dobrodružství, pobavili se a také přidali nějaký ten ponor do našich deníčků. Po páteční prohýřené noci v nedalekém pohostinství s dohrou na chatě, jsme se vydali na Rumchalpu, jenž zavřená, pozbyla našeho zájmu. Nedaleko Hradce, v malé zahrádce, spojili jsme se s tajemnou kráskou, jenž měla být potápěčským průvodcem naším v kraji neznámém. První lokalita se stala nedostižnou z důvodu závějí na příjezdové cestě, druhá již nevím proč, ale ta třetí, ve vzdálenosti asi 100 kilometrů a dvou hodin cesty zdála se být přijatelnou.

Místní potápěčská komunita nás odrazovala mizernou viditelností a to celkem úspěšně, nakonec šlo do vody pouze torzo čtyř nejvěrnějších. Jelikož nebylo času nazbyt, sluníčko se totiž chýlilo k západu a zamluvená sauna v Hradci čekala, nastrojili jsme se. Tenkrát ještě bez vlastní automatiky, jal jsem se domáhat po jedné slíbené k zapůjčení od našeho bezpečáka. Ten ji ale z nepochopitelných důvodů nenašel a ostatní, kteří přicházeli v úvahu, byli již na cestě za lepší zábavou. Naštěstí měl bezpečák Marek dvě první automatiky, takže mi jednu půjčil. Sice nám oběma tím pádem ve výstroji scházela záložní automatika a já jsem ještě k tomu postrádal inflátorovou hadici a tlakoměr, ale Marek neshledal žádné překážky k zahájení bezpečného ponoru. Naskákali jsme do ledové vody, moji tři souputníci v sucháčích, já nikoliv. Ve dvojici s Pavlem, nečlenem SRPŠ a tímto i nejzkušenějším potápěčem, jsme zahájili ponor. Motali jsme se u kraje v malé hloubce a já procvičoval regulaci vztlaku jacketu pomocí úst. "Spatřeny 2 ryby a nějaké stromy." konec citátu z deníčku. Pavel asi po 8-mi minutách zápolení s jeho sucháčem, do něhož mu zatékalo, ponor ukončil. Mě se ale nechtělo a tak jsem se chystal vystopovat podle bublin druhou dvojici. Narazil jsem ale na Pavlův tvrdý odpor, že to se prý z důvodu bezpečnosti nedělá! Jelikož jsem se nemohl optat našeho bezpečáka, zůstal jsem na hladině s nadějí, že se druhé dvojici něco přihodí a budou uceni ukázat se co nejdříve na hladině. Stalo se. Radim měl potíže s celoobličejovou maskou. Plévy se tedy oddělili od zrn a pořádné potápění mohlo začít. S Markem jsem se cítil bezpečně až do chvíle, než jsem zjistil, že z důvodu ztuhlých úst nejsem schopen vehnat do jacketu mnoho vzduchu najednou. Marek ale kolegiálně udržoval kontakt i při zvětšující se rychlosti pádu do hlubin. V hloubce 16 metrů se zčista jasna objevil keson na který jsem se snesl. Vyvážení bylo otázkou chvilky a výměna signálů jakbysmet. Po pečlivém shlédnutí potápěčského zvonu se vše vrátilo do nudného normálu. Ponor jsme dokončili v klidu a já si zanedlouho pořídil automatiku vlastní. Sauna, promítání, oslava a den odjezdu se se vydařil.

Járin