SRPŠ

Kdy a jak vyrazit na HELENE SEE?

Helene See

Termín: 27-28.10.2002

Cíl: SRN – Helene See

Posádka: Mirek Tesař - předseda klubu
Franta Laštovka - řidič
Honza
Luboš Žižka
Staňa Dozbaba

 Šéf našeho klubu potápěčů z Benešova Hastrmanu Mirek poslal maily na všechny strany, s tím, že na volné pondělí 28.10.2002 navrhuje udělat výlet a ponor na jezero Helene See v SRN.
Jelikož co můj předseda klubu navrhne, já coby naše moravská pobočka beru jako rozkaz, nezbývalo než sbalit věci a jet. Plán – tedy pokud by nějaký byl by zřejmě vypadal nějak takhle:
27.10. v 18 hodin výjezd z Benešova
28.10.00 příjezd, popít, rozebrat zážitky z cesty, vytáhnout spacáky, zalehnout a spát v 7 vstát, uvařit čas, chvíli se slunit, do gumy, zanořit, vynořit, z gumy, říct jak bylo krásně, slunit, do gumy, zanořit, vynořit, z gumy, říct jak bylo krásně, slunit, sbalit, odjet. V18.00 nadšený příjezd do Bene, kde si budou ostatní členové klubu rvát vlasy z hlavy, teda Ti co můžou něco rvát a plakat, že nejeli s námi.

Ale skutečnost byla trochu jiná.

Já vyrazil z Brna do Bene odkud byl start naší expedice na pohodu vědom si, že přesnost není vlastnost kterou mí benešovští kolegové oplývají, ale přesto jsem dosáhl Benešova něco před půl šestou večerní. Vše OK, pomohl jsem dofoukat láhve a nanosit věci do dodávky. Přesně v 18:13 byla naše cesta zahájena – už to bylo podezřelé, protože taková přesnost nemá v našem klubu obdoby.

Mimochodem měl s námi jet ještě Karel, ale ten asi hnán nějakou předtuchou se zranil a nejel nikam, budiž mu k dobru, že pro nás půjčil nafukovací člun, s výkonným pohonem 4P. ( pádla)

Nutno se zmínit ještě o počasí, nevím jak to Mirek dělá při tom, když něco plánuje, ale bylo nejhorší za posledních 10 let a tak jsme nadšeně vyrazili do větru, deště, vichru, lijáku, průtrži mračen, mlhy, sněhu, poletujícího listí a větví na cestě v dobré víře, že bude líp. Sotva jsme vyjeli z Bene Luboš prohlásil, že má hlad, ještě před Prahou dokázal za naší asistence sníst svoje zásoby na dva dny a usnul. Cesta směr Teplice ubíhala za vichru, který dle rádia dosahoval rychlosti orkánu – asi 140% km/hod. a celkem slušného provozu ubíhala v pohodě. Franta řídil, Mirek mu radil kam má jet, Luboš spal, Honza střídavě spal a radil Frantovi kudy má jet a já kecal všem do všeho a budil Luboše, když spal moc nahlas. Udělali jsme malou zastávku na benzínce před hranicemi, protože Luboš dostal hlad a přece ho nenecháme vyhynout ne? No a vyrazili jsme směr vyspělý kapitalismus.

Ještě stojí za zmínku průjezd vesničkou Dubí, který nebudu příliš rozvádět, ale za zmínku stojí. Někteří jedinci z osádky a bylo jich všech pět čučeli do všech výkladů včetně řeznictví a pošty, nicméně jsme se vzácně a jednohlasně shodli, že na některé kusy by se nedalo vlézt ani v neoprenu.

A pozor, státní hranice, náš tím myslím český policista nás nekompromisně otočil zpět s tím, že máme žlutá čísla a musíme přes váhu pro náklaďáky, trošku nás to vyvedlo z míry, ale když to chce, má to mít, otočili jsme dodávku a hurá na váhu, tam jsme zase pro změnu vyvedli z míry policistu na váze my, protože nemohl pochopit, co tam chceme a proč jedeme přes váhu, to zase vyvedlo trošku z míry nás, ale svorně jako jeden potápěč jsme tvrdili, že nás tam poslal policista z hranic a ať si to vyřídí s ním. Zavrtěl hlavou a dal nám papír formátu A4 s dvěma razítkama, vyslovuje se to laufcetl, ale čert a němci ví jak se to píše. S Laufcetlem jsme vyslali Františka na celnici, za chvíli se vrátil z té zimy a deště s namrzlým úsměvem a razítkem v laucetlu a jelo se. Jelo se ale pouze k německé závoře, dokud nás vrátila slečna policistka s tím, že ještě nemáme požadovaný počet razítek.Šel jsem s Františkem do větru a deště na celnici, kde jsme dostali požadovaný štempl. Trošku to nechápeme, dodávka má sice statut nákladního automobilu, ale jeli jsme na dovolenou, čili jsme nevezli žádné zboží, navíc jsme tady všem tvrdili že jsme prázdní bez zboží a přitom jsme měli narvané auto výbavou pro 5 lidí, člunem a to měl každý sebou ještě 2 lahve, kdo se potápí tak ví o čem je řeč.

Na druhý pokus to vyšlo a my byli v SRN. Luboš okamžitě usnul, Franta řídil, Mirek mu radil, Honza pospával a já protože jsem neměl kam srovnat svoje dva metry tak jem zase do všeho kecal a budil hlasitě spícího Luboše. Mimochodem, proč je v Dubí taková atrakce a na německé straně nic podobnýho nemají -  je tam celkem nuda.

Cesta přes hranice a za nimi byla díky nedávným povodním samá objížďka, navíc díky počasí, tj. nejhoršímu za 10 let jsme jeli po mokrých silnicích na kterých byla spousta listí, větví a občas i nějaký ten strom vyvrácený vichřicí.

Na místo určení jsme se dostali před druhou hodinou ranní, a tady začal náš plán náležitě pokulhávat. Původně jsme si mysleli, že trochu popijem, rozeberem cestu, vybalíme spacáky a půjdeme spát, zatím spal jedině Luboš, ale ten spal už z Bene. Představa že vytáhnu karču a spacák, najdu 2m\2 suché země, že to nachystám a nic mi přitom neulítne a pokud si lehnu tak s tím neulítnu ani já a že mu nebude vadit déšť, vítr, listí a větve lítající kolem lámající se větve a mlátící se stromy vzala rychle za své, tak padlo rozhodnutí, že budeme spát, tím bylo myšleno strávíme noc v autě. Vzbudil jsem Luboše a řekl mu že budeme spát v autě, řekl JO a hlasitě usnul. Mirek řekl ať ho vzbudím, že se při tomto spát nedá a že musí počkat až usneme my a potom může spát i on. Luboš už vzbudit nešel, tak jsme rozjeli diskusi spojenou s pojídáním a popíjením pochutin z domova.

Mimo jiné se v diskusi objevila narážka na naše milované blízké opačného pohlaví – cituji nejmenovaného jedince:,, To by měly vidět ty naše bábovky, to je furt, Ty si jezdíš a užíváš. A my, skrčení v autě, zima, vlhko, kdyby tady byly, měli by jsme na tři roky pokoj.“

Postupně jsme v tom vytí větru, skučení meluzíny, bušení dešťových kapek a praskotu lámajících se a padajících větví pousínali, budíce se průběžně záchvěvy auta pod nápory větru, vlastním skučením vinou neprotáhlých kloubů jsme se začali až na Mirka a Luboše zimou budit kolem 6 ráno. Franta prohlásil, že zatopí a vytáhl láhev vodky GORBAČOV, jo a taky nastartoval.Dali jsme si hlteček na zahřátí a rozproudění krve, mimo Mirka, který prohlásil se zavřenýma očima, že ještě spí a když spí, tak neleje a Luboše, který spal a neprohlásil nic. Pak jsme po rozednění vyrazili na obhlídku jezera, kde prý údajně bývá tolik potápěčů, že se člověk ani k vodě nemůže dostat. Nevím čím to, ale dneska nikde nikdo, čímž chci pochválit Mirka za jeho geniální plán,:,, Pojedeme tam na státní svátek, to tam bude míň lidí.“ Což posichroval ještě orkánem.

Navíc byl jediný z nás, který tu už byl, ale podle jeho slov:,, Před 25 lety, ale to tady tenkrát vypadalo trochu jinak.“Chvíli hnání, chvíli bržděni větrem v závislosti na směru kterým jsme se pokusili hnout, ofukováni orkánem, ve kterém se mísil písek z pláže s listím, jehličím a sem tam i šiškou z lesa, jsme se probojovali až na břeh, kde nás uvítalo zvířené, zkalené a rozbouřené jezero, vlnám se dělaly čepice a ptáci se pohybovali výhradně pěšky.

Mezi účastníky zavládl chaos a zděšení, tak jsem si zkusil udělat anketku, komu se chce do vody. Výsledek – byl jsem v tom sám, další dva jsem ale svým nadšením zviklal, takže říkali tak napůl JO, a další dva zase napůl NE, napůl jo a napůl ne beru stejně, tak mi to vycházeli 2:1 že jo ((1+0,5+0,5) : (0,5-0,5)), prý se ale napřed trochu najíme.Rozdělil jsem se s Lubošem o řízek a po jídle si udělal anketku, jak se komu chce do vody, vyšlo to zase 2:1, čtyřikrát napůl JO a já jednou po jídle NE. Tak teda JO. Vybalili jsme věci, kterýma se nám podařilo zaplnit půl lesa a hurá do neoprenů.

Mirkovi, protože má svůj brčálový neopren už dlouho se zase o kousek srazil, ale prý se chystá koupit si nový, větší s jezevcem přes bříško, tak tady máte možnost vidět brzy již historickou fotografii, než svůj momentální neoprén věnuje do muzea klubu.

Ponor probíhal z mola pro loďky, do moc velké hloubky jsme nešli, tak do 12-ti m, potom byla tma, byl také trochu víc znatelný proud, za ponor jsem viděl štiku asi tak 70-80 cm, raka živého, krunýř z raka a hejno velkých okounů, tak okolo 25-30cm.

Po výnoru jsme při jídle a sušení výstroje pozorovali jednoho šílenýho surfaře, který se pokoušel v tom orkánu který kolem řádil sportovat. Najel celkem asi 20metrů, mezi tím pořád padal, ale díky své fyzičce a studené vodě hbitě naskakoval velice rychle zpátky na prkno. Po asi 15-ti min. už jenom klečel na prknu a rukama se snažil dopádlovat ke břehu – asi se mu to povedlo, protože večer jsem se díval na zprávy a o tom, že by někde vylovili zmrzlýho surfaře nebyla žádná zmínka.

A my, hurá domů, cesta do které nám chvílemi zasvítilo i sluníčko ubíhala rychleji, Franta řídil, Luboš mi snědl řízek a hlasitě spal a ostatní se také věnovali svým funkcím.

Na hranicích jsme projeli přes osobáky a nikdo z němců po nás nic nechtěl, jenom český policista říkal, že příště ať jedem přes váhy, že to němci chtějí, nato se Mirek nechal slyšet, že na Helenu zase 25 let nepojede a potom nám česká celnice chtěla prohlížet auto – mysleli si, že pašujeme pivo chi, chi z Německa.

U Benešova zhodnotil předseda klubu akci jako :,,Mírně vydařenou“

Osobně si ale myslím, že naše zážitky jsou nezapomenutelné a budeme dlouho vzpomínat.

Kaze