SRPŠ

Tekkies na Walchensee

Sobota čtyři hodiny ráno. Začal zvonit budík na nočním stolku. Cestou na záchod nejprve šlápnu na psa, poté se ospalý pokouším přelézt 130 kilovou hromadu  nachystané potápěčiny. Jedna z věcí, které mi kazí radost z potápění, je nevyhnutelná manipulace s výstrojí. Její transport z bytu se stal mojí noční můrou.  Pohled na hodinky potvrzuje, že mám ještě pět minut na to, vymyslet, jak s co nejmenším úsilím přesunout hromadu před barák. Zase něco zvoní; tentokrát telefon, volá Marek, že přijel dřív a čeká před barákem.

V deset hodin přijíždíme bez obvyklého bloudění na Walchensee. Zjišťujeme, že na jediném místě vhodném k zaparkování stojí auto Němců,  kteří se zrovna chystají k ponoru na Galerii. Dvojice hovoří stejně dobře anglicky jako my německy, až  po deseti minutách pochopili, že chceme, aby vycouvali, abychom se mohli postavit před ně. Neochotně opouštějí své místo a Marek se autem pokouší prorazit  cestu metrovou zavějí sněhu a zapadá. Zpitomělí Němci pomalu propadají panice, neboť  na jejich místě stojí zapadlý Marek a oni jsou nuceni zůstat na zákazu zastavení v tunelu. To, že mají na břehu vynošenou výzbroj,  jim ale nedovolí odjet. Po půl hodině snažení se nám podařilo auto vyprostit a chvatně jsme odjeli domluvit další postup do kilometr vzdálené vesnice. Úspěšný výsadek  nakonec podnikáme takřka z  jedoucího auta, během minuty vykládáme čtvero vybavení a Marek odjel někam zaparkovat. Od  upuštěné hladiny nás však stále dělí několik metrů kamenitého břehu strmě padajícího do jezera.  I s vědomím toho, že si v případě uklouznutí zle natlučeme kokos, dostáváme s pomocí lan sebe i vercajk k vodě. Příjemně překvapil Marek, s ohledem na to jaký je kripl (tělesný invalida), bez odmlouvání transportoval sebe i výstroj k vodě.

Před zanořením se ještě domlouváme na zkrácení ponoru, jelikož nás čeká poměrně těžký výstup. První plave Ivan Kovář (náš kamarád, kterého máme rádi přestože je z Plzně - vesnice na západ od Prahy) ve dvojici s Honzou Jiráskem, za nimi já a Marek. Ivan  se co chvíli otáčí a já mu pohled na nás dva závidím. Po pár metrech se dno poseté drobnými kameny ostře láme a mění se v  kolmou hladkou stěnu padající do hloubky 140 metrů.

( Poznámka: ideální místo na výcvik OWD a P*). Snažíme se prosvítit temnotu  pod námi, ale není vidět nic, jen hladká skála svažující se do neznáma.  Nalevo od stěny Galerie je pod vodou postaven poměrně zachovalý stan. Plaveme zpět na stěnu a propadáme se na naší maximální plánovanou hloubku,  traverzem míříme vpravo od stěny k dodávce. Opět se vracíme na stěnu a pomalu vystupujeme. V šesti metrech přecházíme na kyslík a během chvilky vystrkujeme hlavy z vody a kontrolujeme, jestli se příkrá cesta od hladiny k silnici nezkrátila.

Ponor na Galerii je úžasný zážitek, ale jen pro toho kdo má dostatečné vybavení a zkušenosti. Hladká stěna bez možnosti zachycení může pro toho, kdo nezvládá perfektní vyvážení,  znamenat neplánovaný výlet do extrémních hloubek a  mnoho horkých chvilek v ledové vodě. (3°C)

Předseda