Ráno se svou manželkou vyrážím k hotelu Cliff Bay v hlavním městě Funchalu, kde je jedno z lepších místních diving center na ostrově Madeira jenž patří Portugalsku a kde máme plánovanou schůzku. Minuty ubíhají a na základně nikdo. Po nějaké době se dostaví místní šéf a ptá se nás co tady děláme, když nás ostatní čekají před hotelovým vchodem? Nedošlo mi hold, že jedeme na vraky autem, no!!! Zdravíme se s blonďatou ženštinou, která se tak horlivě a nadšeně představuje, že začínám být opatrný, aby mě neutrhla ruku a zároveň se dovídám, že je to náš dnešní průvodce. Nemám tyhle typy rád a doufám, že si mě nevybere jako buddyho.Nasedáme do rozvrzané dodávky s níž blondýnka každý kopec vyjíždí na jedničku, nebo dvojku. Všechno je OK, OK, OK křičí nadšeně naše průvodkyně a vzápětí se ztrácí v dopravní špičce. Když najde správnou cestu, tak si najednou vzpomene, že zapoměla vyzvednout ještě jednoho potápěče v jiném hotelu!!! Vracíme se za nadšeného povzbuzování naší divemasterky a vyzvedáváme toho nešťastníka. "No problem", křičí vesele naše blondýnka a začínám jí podezírat, že pochází z Ameriky. Tam také nemají s ničím problém. Bohužel je z Francie a navíc se za jízdy začíná pěstí sama mlátit do obličeje. Nerozumím tomu, ale údajně je OK. Tak jo, říkám si a slibuji si, že se ji pod vodou ztratím, hned jak to půjde. Sám budu v bezpečí.mnohem víc.
Poblíže městečka Ponta do Sol nás čeká gumový člun a po nastrojení na břehu jedeme na moře. Navlečení v neoprenech 10minut hledáme místo s vrakem a stejně není jasno kde je? Je pěkně horko a ze všech lije. Zároveň se dozvídám, že budu buddy naší bláznivé blonďaté průvodkyně!!! Mám toho dost a chce se mi brečet. To snad není pravda, co jsem komu udělal? Říká mi, ať počkám na člunu, že jde sama najít vrak. Do vody však padáme oba současně, čímž jí dávám jasně najevo, že na ní kašlu. Chladím se a ona s hlavou pod vodou hledá obrys vraku. Nic. Zavěšujeme se oba za člun a ten nás ve vodě tahá sem a tam, než je vrak nalezen a označen bójkou (to si myslí všichni). Má blonďatá šéfka se zanořuje na průzkum a jak tak na ní z hladiny koukám, není zrovna moc OK. Když se vynoří, mlátí se pro změnu do uší a křičí, že je to OK, ale dolů už nejde, protože nemůže vyrovnat tlak. Z ucha jí teče krev. Sláva. Vzápětí mi přiděluje jako vodní partnery mladé manžele z Portugalska. Tak to tedy ne. Ten chlápek si na břehu navlíknul neopren opačně a jeho manželka neuměla napojit inflátor. Blondýna říká, že až budeme dole u zakotvené bójky, tak se máme vydat směrem, kterým ukazuje její ruka. Jediný si dělám náměr a chechtám se jak všichni napůl uvaření padají ze člunu do vody.
Sleduji svůj manželský pár a když oni i ostatní potápěči nejsou schopni se do deseti minut zanořit, říkám jim "tak čau a za hodinu u stánku", načež vypouštím žaket a stylem Hi-Low letím dolů po laně. Tam dělám náměr a jedu u dna v 27m proti proudu v poměrně kalné vodě. Vzápětí je tu vrak BOW BELL - asi 60m dlouhé obchodní lodi sedící kýlem na dně a čekající až ho prozkoumám. Vychutnávám si tu samotu. Prolézám celým vrakem, v pohodě si fotím a po deseti minutách očkem sleduji další dvojici dalších potápků, jak se blíží k vraku. Jakmile se ho dotknou, mažou pryč. Nerozumím. Hraji s místním kanicem dokud mám vzduch.
Po vynoření zjišťuji, že jsme na hladině jen tři a ostatní už jsou na člunu. Můj manželský pár se hádá, a jestli tomu dobře rozumím, tak mladá manželka si přifoukla žaket víc než je zdrávo a vystřelila ze dvaceti metrů na hladinu. Nic jí není, ale hádají se s manželem kdo za to může. Z osmi potápěčů jsme našli vrak jen tři a tak pro velký úspěch se tu bude konat i ten náš druhý zaplacený ponor. Jedeme na oběd, kde se o sobě s mojí manželkou Lenkou dozvídáme, že si ostatní myslí, že jsme Rusové a když jim to vyvracíme, tak se ptají kde teda to Česko v tom Rusku je?!!! Sedíme raději bokem. Je to legrace sledovat, jak všichni naší průvodkyni žerou. Všichni sledují co si dá k jídlu a pití a pak si to dají také. Říká jim, že potápěči nemají jíst ryby kvůli obsahu jódu a nepít alkohol. Tak si s manželkou dáváme rybí steak a půllitr piva!!! Blondýna koulí divoce očima a už mě nemá ráda. Na druhý ponor mi přidělujě nějakého šíleného Holanďana, ale i tomu se mi podaří utéct. Mám přece instruktorské školení SRPŠ ve ztrácení buddyů. Holanďan nezoufá a nachází si jinou oběť. Odpolední ponor na vraku je mnohem lepší díky podstatně větší viditelnosti a i proudy už nejsou takové. Vegetím si u lodního šroubu v 31m a je mi fajn. Pak ještě povodím pod vodou svou manželku na octopusu, ale to už se s námi nebaví vůbec nikdo. Zatracení Rusové :o)))!!! Hodnotím to jako úžasné ponory a dávám pět hvězdiček z pěti. BOW BELL s francouzskou blonďatou instruktorkou, jenž podle mojí manželky vypadá ze zadu na 15 a ze předu na 50, si nenechte ujít...
