No skvělé. Včera tu na letišti byl Radim na přeinstalaci
PC a vyprávěl mi Vaše story (ha, zrovna volá Marek, že se za
minutu staví), takže už se na Tvůj popis těším. Nejvíc se
mi libí, že jdete kvůli bezpečnosti pod vodu dva, ale pak si
stejně plujete každý svou cestou :o))). Jsem rád, že jste
nezklamali SRPŠ. Tak se ozvi. Zatím díky.
Luboš
Bylo to samozřejmě úplně jinak než to říkal Radim i jak to píšu já …
Každá cesta za potápěním nějak začíná. Naše začala přesně týden po tragické nehodě potápěče na této lokalitě. Vzhledem k tomu, že všichni slibotechny včetně Bezpečáka průběžně odřekly účast, vyrazili jsme s Předsedou sami. Já řídil, Předseda navigoval. Když jsme se ocitli na golfovém hřišti u deváté jamky, začal jsem pochybovat, že si cestu po pěti letech ještě dobře pamatuje. Barbora se nás nakonec ale dočkala a přivítala nás kompletně zamrzlou vodní plochou, pontónem se svíčkama, smuteční kyticí a fotografií připomínající nedávnou tragickou událost. Ze slušnosti jsme se šli zeptat na případné omezení potápění v oficiáně vyhlížejícím stavení svazu potápěčů ale byli jsme ujištěni, že je to jen na nás a sekyrku, kterou by nám rádi půjčili na vysekání díry, nepůjčí, protože mají u ní zlomené topůrko samozřejmě od jiných zapomětlivých potápěčů. Na řadu přišly tedy atrakce. Při letmé obhlídce lokality se zatopeným lesem jsme usoudili, že tady se pod led nedostanem ani motorovkou. Stačili jsme zato ale povýšit na kazišuky, aspoň soudě podle poblíž zaparkovaného chvíli se pohupujícího automobilu. Následoval krátký nerealizovaný pohovor s vystupšivším párečkem – tak jsme se na ně aspoň pěkně karpíškovsky ksichtili. Pak zpět k pontonu. Předseda oděn do sucháče s přesoblekem začal po ledu kolem pontonu korzovat a jakoby tančit bez vlků. Prolomení ledu se podařilo až po sedolehocvicích. Pak zkoušel jak se dá vylézt z vody na led. Všude všichni popisují, že to nejde. Jemu to šlo i bez loďky a žebříku. Síly s každým ulomeným decimetrem ledu ubývaly. Já jsem se kochal a superrychle se oblékal. Právě jsem si oblékal potřetí pravou sucháčovou rukavici, když předseda ukončil plánování ponoru se slovy „jdu po vlastním rýlu“ a zmizel v „prolámané dirce“. Spokojen s oděním jsem se vydal za ním. Chytil jsem se lana a nechal se vést atomovými hřiby z bahna za vůdcem. Začalo mi zatékat do několikrát oblékané a kontrolované rukavice. Předseda mi u plata v cca 7m ukázal, že je to OK a že mi z toho nemůže být ani smutno ani zima. Vydali jsme se ke kesonu. Cesta příjemně utíkala v tři stupně teplé vodě. Signál „pojď, pokecáme v kesonu“ jsem rezolutně odmítl. Voda mi příjemně hřála už u loktu. Do kesonu se nevešla ani předsedovic dvojčátka. Zpět k plošině. Pár akrobatických pokusů dofouknout rukavici. Horší to snad nebude. Já signalizuji jdeme dál domluveným kuzem juknout na auto. Pomáhám uvolnit lano zamotané u plošiny nabírám kurz a ejhle. Předseda nikde. Okamžitě chápu, že mě trimixovej skoroDIRÁK zkouší. Po minutě uvazuju svůj rýlek a hurá za malýma čudlama a dírou kursem 210 k mělčině. Bez Předsedy před sebou viditelnost dobrých 5m. Vylézám z vody a vylévám rukavici. Počtvrté jí oblékám. Chci jít zpět po laně Předsedy. Nejde to Předseda mi brání v zanoření. Vysvětlujeme si jak se nejlépe zamotat do vlastních lan a jdeme to vyzkoušet. Nepovedlo se. U první plošiny Předseda nechává svůj rýl a točíme doprava po naváděcím laně kotveném do dna. Tříhvězďák beze světla si přede mnou opět hraje na jadernou válku. Jako tupoun plavu v tom bordelu a odmotávám si svou pavučinku. Kolem dvaceti metrů se teď kochá Předseda na druhé plošině. Já vidím kulové. Zabrzdil mě vlastní zamotaný antidirový byť upravovaný rýl. Signalizuju hamerickým xenonem vše OK. On škube lanem. Vrací se z hlubin . Dáváme rameno na rameno. Nestačím namotávat. Přede mnou opět atomovky. U první plošiny se domlouváme, že na potopené auto už nepůjdeme, abychom mohli vyprávět, že to zase za nic nestálo. Předseda smotává své lano, leze z vody a já pozoruju jak na něm vše v mínus třech postupně namrzá…